ITALY DIVIDE 2025: 2. místo pro Tomáše Novotného & nové jméno pro Pells Raw 1
Italy Divide 2025. Závod z Pompejí do Lago di Garda. 1 260 kilometrů napříč Itálií s převýšením 23 000 metrů urazil Tomáš Novotný za 4 dny a 51 minut. V mezinárodní konkurenci vybojoval 2. místo. Přestože odstartoval se čtvrthodinovým zpožděním.
„To nejhorší z celého závodu je za mnou: Dostat se na start a úspěšně se zaprezentovat …“
Dobrá příprava je polovina úspěchu. A někdy taky ne. Kvůli nabitému programu Tomáš téměř do samého začátku závodu nevěděl, zda vůbec pojede. Rozhodnutí padlo dva dny před startem; rychle koupit poslední letenku linky Praha – Neapol, zařídit nové tretry („na závod nic moc, ale lepší, než vyrazit bosky“), kolo sbalit do krabice, veškeré vybavení naládovat do vesty a bez znalosti jediného slůvka anglicky nebo italsky vyrazit do Pompejí.
Po dlouhé cestě krásných 6 hodin spánku, které dle Tomášových slov nejsou „… před tak dlouhým závodem ideální.“, zaprezentovat se a vydat se … na start? Ne. Na prohlídku města. Tomášův zvyk. V Itálii se ale na opozdilce nečeká …
„Do startu zbývala ještě hodina. Rozhodl jsem se trochu si projet Pompeje a koupit si jídlo na cestu. Na prvních 24 hodin. Dělám to tak na každém závodě. Zpět do kempu jsem se vrátil v 9:49. 11 minut před startem závodu. Dorazil jsem pouze k prázdnému stánku, kde probíhala prezentace. Nikde ani živáčka. Začal jsem zmatkovat: vůbec nechápu co se děje, start má být přece až za 10 minut.
Vyrazil jsem podle stop v písku a pokoušel se najít peloton. Nějaká paní na mě mávala a za křiku Italy Divide ukazovala směrem dolů z kopce. Bez rozmyslu jsem se tím směrem vydal. Jel jsem kilometr, dva a pořád nikoho neviděl. Vrátil jsem se do kempu, kde už byli organizátoři. Jeden z nich mě zavedl na místo startu. Tam už ovšem nikdo nebyl. Je totiž 10:13 a závod si už víc než čtvrt hodiny vesele jede. Beze mě! „
„Jsem nasranej, ale tak hezky, zdravě.“
Motivace … dojet posledního jezdce trvalo Tomášovi přibližně půl hodiny. „Cestou na Vesuv jsem postupně předjel další zhruba stovku bikepackerů. Stoupání na sopku byl krásný zážitek. Super rozehřátí na začátek závodu. Při sjezdu jsem postupně dojížděl další a další závodníky … závod mě úplně pohltil.”
Po pár kilometrech a nepříjemném uvědomění ohledně výbavy a italských teplot,
„Bylo mi jasný že nahoře to bude pořádně štípat. Kromě dresu a kalhot, které jsem měl na sobě, tvořily mé oblečení jen návleky na ruce a nohy, nepromokavá bunda. Litoval jsem, že jsem nepřihodil péřovku. Ale jak vždy říkám – Co nemám, to nepotřebuji a nějak to přežiju.“
o pár dikobrazů dál,
„… předjíždím dikobraze, za chvíli druhého a za zatáčkou třetího člena dikobrazí rodinky. Čumím na ně jak tele na nový vrata. Vůbec jsem netušil, že dikobraz žije v Itálii ve volné přírodě.“
troše sněhu,
„Když se blížím na vrchol stoupání, začíná se postupně objevovat sníh. Teplota klesla na 2 stupně a mě dochází, že následující sjezd k Lago di Scanno, o téměř 1 000 výškových metrů níž, bude pořádná kryoterapie … Když jsem konečně dole, to nejhorší teprve přichází. Teplota v údolí klesla k nule. Navíc je mlha a obrovská vlhkost. Vytahuji z vesty rukavice, které jsem si šetřil, až bude nejhůř.“
a přejezdu Říma, se Tomáš konečně dostal do vedení.
„Náladu mi spravil až telefonát z domu. Volala Klárka, že jsem aktuálně na prvním místě. Trvalo mi téměř na minutu přesně 24 hodin a přes 400 km, než jsem se dostal z posledního místa po startu do vedení. Teď už to jen těch 800 kiláků udržet.“
Neudržel.
„To ještě není ani tma, a mě už takhle hrabe“
600 kilometrů v sedle a 36 hodin beze spánku se zákonitě začalo projevovat. Silné pocity déjà vu, dezorientace, motání hlavy … cesta, která plynule přešla v pěšinku, nakonec zmizela úplně. Proměnila se v roští a bodláčí. Tomáše stála asi půl hodiny, a hlavně, vedení v závodu.
Ve chvíli, kdy začal soupeře konečně dojížděl, přišla jedna z největších krizí, kterou na závodech zažil. „Po nějakých 38 hodinách a asi 650 km jízdy nonstop přišla krize. A to totální a asi největší, jakou jsem kdy měl. Druhý den jsem se od Kláry dozvěděl, že jsem jí večer volal a zmateně se ptal, kde jsem a co tam dělám. Vůbec jsem nevěděl, co se děje. Naštěstí jsem jí bez odmlouvání poslechl, když mi řekla, ať okamžitě zastavím a jdu spát.“
„Bohužel mi už neřekla, ať si zhasnu čelovku, vypnu navigaci a dám si vše dobíjet …“
Vyspaný, ale s šestihodinovým skluzem, vybitou elektronikou a svítící čelovkou na hlavě. S hrůzou hlubokého propadu v pořadí se Tomáš rychle sbalil, vydal se hledat elektřinu a hlavně, dohnat soupeře.
S trochou snahy se mu díky dobrým lidem podařilo dobít energii v potřebných zařízeních „(obchod) Otevírali až za víc, než 2 hodiny. Zaklepal jsem. Přišel prodavač, kterému jsem se snažil vysvětlit, co chci. Vypadal, že česky moc neumí, ale po chvilce se chytnul a ochotně vzal telefon i navigaci a dal mi je nabíjet.“
V mezičase Tomáš opravil kolo, promluvil s budoucím vítězem závodu Schmetzem Benjaminem, a po zapnutí navigace zjistil, že šest hodin spánku mu na pořadí výrazně neuškodilo „Jak jsem po kontrole trackingu s údivem zjistil, byl to jediný člověk (Benjamin) který mě po té noční patálii předjel.“
S novou motivací se Tomáš vydal směrem Florencie. Kousek před městem Sienou začalo pršet „Dorazil jsem do něj (města Siena) po dalších 3 hodinách jízdy gravelovým rájem. Jen se přestalo prášit a začalo pršet. Ne na dlouho, ale o to vydatněji. Bylo to takové příjemné osvěžení. Navíc to vyhnalo turisty a v ulicích Sieny se vylidnilo. Průjezd tak byl mnohem příjemnější. Dokonce jsem se i stihnul kochat architekturou ... bylo 17 hodin a já chtěl do tmy dojet někam, kde si konečně dám teplou pizzu a studený pivko.“
„No a už je to tady. Mikrospánky.“
Na vysněnou pizzu se Tomáš zastavil ve městě Greve in Chianti. 30 km před Florencií. „Místní pizzerie fakt umí a jako bonus mají spoustu zásuvek. K tomu mi ještě půjčili nabíječku. Prostě sen! Zastávku jsem si nuceně prodloužil o zhruba 20 minut. Kvůli nabíjení. Na powerbankách příště nešetřím.“
Najedl se a připravil na další noc beze spánku „… věděl jsem, že pokud chci ještě bojovat o první místo, rozhodně nemůžu jít spát. Koukl jsem na mapu, co mě v noci čeká. Kromě Florencie jsem viděl jeden velký kopec, na který, jak v zápětí zjistím, budu dlouho vzpomínat.“
Na následující „nudné“ rovině kolem řeky Arno se poprvé dostavily mikrospánky „Rozhodl jsem se, že tak “rovnou rovinu” projedu na nejnižší světlo. No a už je to tady. Mikrospánky. Šetřil jsem baterii v telefonu – nemohl / nechtěl jsem si pouštět muziku. Šel jsem na to po staru a začal si zpívat. Musel jsem se smát sám sobě, jak moc falešně. Naštěstí se přede mnou při průjezdu nějaké vesnice objevil automat na nápoje a sladkosti. Probral jsem kapsy, spočítal drobné a uvažoval, čím si udělám radost. Nakonec jsem vytočil 2x fantu a 2x brambůrky ve tvaru dinosaurů.“
Po rovině přišel kopec a pak další. Přejezd Apenin „Chroupání dinosaurů mě udrželo při životě až pod kopec, který mě definitivně probral … a zanedlouho málem sežral. Nebyl to jen jeden kopec. Bylo jich víc za sebou. Byly vysoké. Přejezd Apenin. Podle trackeru jsem se ale zase dostal na druhé místo. Jednoho ze závodníků jsem předjel někde ve Florencii a další byl kousek přede mnou. Podle všeho ještě nespal. Pokud to není Chuck Norris, nebo jeho táta, tak dneska v noci už to nemůže vydržet.“
Následovalo poslední setkání s Benjaminem „Chvilku jsem pokecali. Já nerozuměl jemu, on zase mě.“ A přišly další mikrospánky „… spadl jsem z kola a dál jsem musel chvilku jen jít, abych se probral. Benjaminovo světlo mi zmizelo v dáli. Podle grafu v navigaci ale bylo nejhorší stoupání za mnou. Navíc už mělo brzo svítat.“
„Jsem vyklepanej jak startka a potřebuji nějakou vzpruhu.“
Konečně přišel den „Svítání je čas, kdy mívám pravidelně ty nejhorší spánkové krize. Navíc jsem neměl jídlo. Posledního dinosaura jsem dávno snědl. Neměl jsem nic než RedBull a vodu … toužebně jsem vyhlížel první vesnici, ve které bude alespoň kavárna. Už je to asi 7 hodin, co tohle stoupání začalo. Měl jsem pocit, že se vůbec neposouvám vpřed. Těšil jsem se, až se zase svezu z kopce dolů. Netrvalo to dlouho, a sjezd se skutečně objevil. Ale zase jsem nebyl spokojený. Byl těžký, technický, plný kamenů. Dolů jsem jel snad pomaleji než nahoru. První místo na celé trase, kde bych byl radši za svého fulla. Jsem vyklepanej jak startka a potřebuji nějakou vzpruhu.“
Ta přišla ve vesničce Luicciana. Z Pizzeria Pane se linula vůně čerstvého pečiva „Přišel jsem ke dveřím a vzal za kliku. Zavřeno. Zklamání. Než jsem ale stihnul dojít ke kolu, zaslechl jsem odemykání dveří. Otočil se a uviděl usměvavého chlápka, který na mě mával, ať jdu dál. Něco říkal. Dobří lidé si rozumí, proto vím, že mi říkal, že otevírá až za dvě hodiny, ale kafe mi uvaří. Pizzu bohužel ne, protože teprve roztápí pec. Dal jsem si dvě kafe a k nim dostal podpultové sušenky. Asi pánova snídaně. Ale ochotně se rozdělil. Byl jsem strašně šťastný a nadšený jeho ochotou. Po chvíli klábosení se sebral a odešel. Když se vrátil, nesl na talíři nějakou placku z pizzoveho těsta potřenou olivovým olejem. Pustil jsem se do ní, jako bych týden nejedl. Když mě viděl, zase odešel a po chvilce se vrátil. Nesl bochník chleba. Teplého voňavého chleba, ze kterého se ještě kouřilo. Dopil jsem druhé kafe, dojedl sušenky a teplý chleba si dal pod dres, aby mě krásně hřál. Byl jsem po noci dost promrzlý. Šel jsem platit. Chlápek si ale odmítl moje peníze vzít. Byl jsem dojatý a v šoku. Někoho tak ochotného jsem dlouho nepotkal. Krásný zážitek, který mě dobil energií na 100%.“
Následovalo další nekonečné stoupání. Asfaltové serpentiny. Němec, který celou dobu vedl, se ocitl za Tomášem. Mimo trasu. Asi hledal místo, kde doplnit zásoby. Po pár kilometrech přišel dlouhý sjezd až do údolí řeky Reno, podél které Tomáš dojel do dalšího italského města – Bologni. A z ní pak nekonečnou rovinou do Verony.
„Nechci se smířit s tím, že dojedu až druhý a snažím se zrychlit.“
Roviny však lépe seděly Benjaminovi, který svůj náskok proti Tomášovi neustále zvyšoval. „Psychicky mě to sráželo. Nechci se smířit s tím, že dojedu až druhý a snažím se zrychlit. Jenže už mi to moc nešlo a v jednom z měst, zhruba na půl cesty mezi Boloňou a Veronou, jsem musel zastavit na dobíjení. Dal jsem si tedy dvě kafe, pokecal s majitelem restaurace, který obdivoval moje kolo, a snažil se zjistit, odkud a kam jedu.“
Nutných zastávek bylo nakonec víc. Byla potřeba šetřit baterii v čelovce. Navíc se po 1 150 km záběru vybila baterka v přehazovačce. Pozici hostitele tentokrát zastala indická restaurace. „Objednal jsem si jídlo a udělal všechny úkony potřebné na posledních 90 kilometrů jízdy v noci a za deště. Během chvilky, co jsem v restauraci sedl, začal totiž totální přívalový slejvák. Vzhledem k tomu, že mě čekalo stoupání do skoro 2 000 m n. m., jsem se dal na modlení, aby nahoře nebyl sníh.“
„Hrozný, nezapomenutelný zážitek!“
Poslední kopec. Mokro, zima, halucinace a mikrospánky. „Průjezd Veronou byl až nečekaně snadný a já se rychle ocitl pod tím kopcem. Kopcem, na který asi nezapomenu do smrti. Prudké technické stoupání v kameni. Už jsem neměl nohy abych to jel. Tlačil jsem proto kolo čím dál častěji. Do toho mikrospánky, halucinace. I když jsem byl úplně sám, měl jsem pocit, že tam jsme tři a ty dva za mnou mě brzdí. Několikrát jsem je okřiknul ať jdou, že takhle tam nikdy nedojdeme. Vzápětí jsem si uvědomil že jsem sám. Bylo mi to vlastně líto, parťák by se teď hodil.“
A spát taky nešlo „Byl jsem ve stavu, kdy jsem ušel 2 kilometry za hodinu. Rozhodl jsem se pro první 10minutový spánek. Nastavil jsem budík, lehl na mokrou zem a ihned usnul. Zima mě probudila po 7 minutách. Pokus, který jsem ještě 4x opakoval. Ani jednou jsem nevydržel celých deset minut … Vytáhnout spacák mě ani na chvíli nenapadlo. Věděl jsem, že mě v cíli čeká Klárka a nechtěl jsem ji nechat čekat … byla strašná zima, teplota klesla k nule a foukal silný vítr. Naštěstí už nepršelo a oblečení na mě uschlo. Boty byly totálně durch, chladem jsem necítil prsty. Ruce na tom byly dost podobně. Cit v nich pomalu mizel … na vrcholu posledního stoupání jsem se ocitl v 7 hodin ráno. 50 km před cílem. Vzpomněl jsem si, že okolo půlnoci jsem byl dole pod kopcem. Došlo mi, že těch 38 kilometrů jsem šel 7 hodin. Celou noc! Hrozný, nezapomenutelný zážitek!“
„Začaly padat kroupy se sněhem!“
Během sjezdu do údolí řeky Adige měl Tomáš obavy, aby opět nezačalo pršet. Nezačalo „… bylo totiž pod nulou. Začaly padat kroupy se sněhem! Čím rychleji jsem ale klesal, tím víc se naštěstí oteplovalo.“
Do cíle zbývalo posledních 25 km. Skoro po rovině. „… necítil jsem po sjezdu ruce. Zastavil jsem proto na poslední kafe a croissant. Jo, a taky jsem si dal nanuk! Na poslední kilometry jsem pustil hudbu do sluchátek. Věděl jsem, že už baterie šetřit nemusím a chtěl jsem si to ještě udělat hezký.“
Do cíle Tomáš dorazil na druhém místě, 7 hodin po Benjaminovi „… že je to cíl jsem si všiml jen díky Klárce, která mě čekala u cesty a mávala. Nikde žádný banner ani pořadatel. Jen kiosek s občerstvením a v něm tleskající servírky. Po chvilce přišel i Giacomo, tvůrce téhle parádní trasy a otec zakladatel. Uvítal mě, pogratuloval a přidal informaci, že mě vyfotí v trůnu pro finishery. Až vše připraví. Vítěz Benjamin byl v cíli o 7 hodin rychleji než já. Byla to poměrně vyrovnaná bitva, ale v závěru, když už jsem věděl, že s tím nic neudělám, jsem dost zvolnil. Z druhého místa jsem byl samozřejmě zklamaný, s odstupem času ale převládá spokojenost …. Konečně jsem si vyzkoušel delší bikepacking závod v zahraničí a ověřil si, že to, co mi funguje v Čechách, bude fungovat i venku. Samozřejmě je spousta věcí, které se mi nepovedly a chci je zlepšit – třeba vozit větší powerbanku, možná péřovku. Už teď se těším do Skotska na Highland Treil 550, pomalu plánuji další akce. Taky bych chtěl moc poděkovat všem, kteří mě během závodu povzbuzovali a poháněli vpřed. Díky. Byla to parádní jízda!“
„Obvykle kolům jména nedávám, ale tentokrát jsem svého gravela pojmenoval!“
Závod jel Tomáš na novém Pells Raw 1. „Také bych chtěl vyzdvihnou kolo, na kterém jsem jel, Pells RAW nové generace. Obvykle kolům jména nedávám, ale tentokrát jsem svého gravela pojmenoval! Časté déjà vu, halucinace ale i rychlost, jakou závod ubíhal ve mně vzbuzovaly pocit, že cestuji časem. Připomnělo mi to film Návrat do budoucnosti a auto DeLorean. Takže můj RAW se jmenuje DeLorean!“
Tomášovi gratulujeme k parádnímu výkonu, přejeme řadu dalších úspěchů a děkujeme za nové jméno pro náš nový gravel. Sledovat jej můžete na blogu barzkam.cz, nebo na jeho instagramu @tonovotnymas.