PODCAST: Bára Švrlanská – Do hor s respektem, ne s davem lidí za sebou

Z Ostravy do Jeseníků

Bára strávila dětství mezi paneláky Ostravy a chatou v Jeseníkách, kam rodina jezdila každý volný víkend. „Já jsem byla takový extrémní přírodomil už od malička," vzpomíná. Zatímco ve městě prožívala běžné dětství s partou kamarádů, u chaty byla nejšťastnější – a přesně tam se zrodila touha jednou bydlet na vesnici, „hrabat se se zvířaty v blátě".

Největší dětský sen ale měla jasný už od tří let: jezdit na koni. V Ostravě k tomu ale nebyla snadná cesta – stáje braly hlavně zkušenější jezdce a nováčci museli měsíce „odpracovat", než se vůbec dostali do sedla. Zlom přišel s přestěhováním do Jeseníků v deseti letech, kde ji trenérka rovnou pozvala do klubu. Odtamtud se datuje i její jezdecká kariéra: v třinácti si udělala závodní licenci a věnovala se military – všestrannostní disciplíně kombinující drezuru, parkur a nejraději měla terénní část s přírodními překážkami.

Sportovní všežravec

V pubertě k jízdě na koni přibyla parta kamarádů z Jeseníků, kteří v létě jezdili na kole a v zimě lyžovali – a Báru „dotáhli" k dalším sportům. Dnes by na otázku, jaký sport by dělala celý život, těžko odpověděla. „Kdyby ses mě zeptal před deseti lety, řeknu bez váhání koně. Dneska bych se prala hlavně mezi během, kolem a skialpy," říká.Instagramové bio „dělám všechno, neumím nic" pokrývá běh, canicross, bike, skialpy, skateboard i surf. Chybí jí zatím jen lezení – to má v plánu vyzkoušet jako další. K trailovému běhání se paradoxně dostala přes canicross se svou fenkou, než zjistila, že ji čisté běhání lesem baví samo o sobě – bez tréninkového plánu, bez honby za časy, „jen když mám chuť".
 

Chybí jí zatím jen lezení – to má v plánu vyzkoušet jako další. K trailovému běhání se paradoxně dostala přes canicross se svou fenkou, než zjistila, že ji čisté běhání lesem baví samo o sobě – bez tréninkového plánu, bez honby za časy, „jen když mám chuť".

Zajímavou zastávkou v jejím sportovním kalendáři bylo letošní lednové skialpové lyžování v Japonsku. Kromě famózního prašanu a jednodušší, méně skalnaté terénní konfigurace (svým charakterem jí připomínal Jeseníky) ji nejvíc nadchla japonská mentalita – disciplína, čistota a pokora k okolí, kterou by si přála vidět i doma.

Práce, kde se ochrana přírody potkává s realitou

Bára pracuje v CHKO – v celé republice je na podobných pozicích jen kolem dvaceti lidí, a bez praxe by se tam prakticky nedostala. Pomohl jí evropský projekt určený mladým lidem na startu kariéry. Dnes je garantkou projektu zaměřeného na Králický Sněžník, který leží na česko-polské hranici a dlouhodobě je předmětem sporů – Poláci na svém svahu postavili rozhlednu, se kterou česká strana nesouhlasila kvůli dopadu na vzácné druhy rostlin (sešlapávání porostu davy turistů). Cílem projektu je sjednotit management ochrany na obou stranách hranice – mimo jiné návratem k pastvě ovcí, která pomáhá potlačovat zarůstání vzácných bezlesí borůvčím a klečí.

Na otázku, jak dnes vnímá vztah veřejnosti k přírodě, odpovídá bez iluzí: „Myslím, že se to dělí na dva tábory. Ten větší už bere za dané, že příroda prostě není to, co bývala, a nic s tím nechce dělat." Regenerace poškozených území je podle ní obtížná, ale ne nemožná – pomáhá návrat k tradičnímu hospodaření, jako je pastva na Pradědu, byť peníze na podobné projekty (často z fondů EU) rozhodují o tom, kolik se toho reálně stihne.

Hory po covidu a lekce ze zdravého rozumu

Turistický boom během covidu popisuje jako „masakr" – ne kvůli počtu lidí samotnému, ale kvůli chování: „Bylo to, jako by lidi ztratili... chovali se, jako by jim to tam patřilo." Rozlišuje přitom jasně mezi turisty, kteří k přírodě mají vztah, a těmi, kdo tam jdou jen na rychlou fotku – ti se podle ní i podle strážců přírody poznají na první pohled.

Osvěta přes cedule, naučné stezky a QR kódy v terénu podle ní funguje líp než jednorázové akce typu Den Země, o které už není takový zájem jako dřív. Jasno má i v citlivém tématu bikerů mimo značené trasy: „Chápu obě strany. Sama si na kole občas vyjedu. Ale když to povolíme jednomu, musíme to povolit všem – a eroze z kol je na příkrých svazích fakt velká."

Její vzkaz veřejnosti je přímočarý: užívejte si hory a sportujte, ale používejte zdravý rozum. Přečtěte si cedule, jezděte spíš v menší partě, nesdílejte donekonečna svá tajná místa a mějte na paměti, že příroda není nekonečný zdroj – i když se to tak teď nemusí zdát.

Gravel nebo celopéro?

Než se Bára dostala ke gravelu, měla celopéro kolo do bikeparku – chyběla jí ale rychlost, lehkost a parta na jízdu. Gravel byl přesně to, co hledala: kolo, na kterém lze vyjet do lesa i na silnici. Po hliníkovém prvním kole a následně karbonovém dnes jezdí na Pells Raw 2 Carbon, se kterým – jak říká – „posouvá svoje limity" i v náročnějším jesenickém terénu.

K loňskému rebrandingu Pells má jasný názor: líbí se jí paleta barev včetně překvapivé růžové, oceňuje jednoduchost nového loga a fakt, že škála barev působí přirozeně, bez zbytečných výstřelků.

Na závěr má pro čtenáře jedno přání: „Sportujte, choďte do přírody s respektem, ale hlavně dělejte to, co vás baví."