BIKEPACKING: Alpe Adria v podání ambassadorů Šimona a Báry

Kam se vydat na první bikepacking? K moři a rovnou po jedné z nejikoničtějších cyklostezek v Evropě! Koncem července jsme se s Pells fotografem Šimonem vydali na bikepackingové dobrodružství po trase Alpe Adria. Tahle velmi populární trasa vede z rakouského Salcburku až k Jaderskému moři do města Grado v Italii. Najedete přibližně 420 km a 3300 výškových metrů, což z ní dělá docela nenáročnou stezku vhodnou třeba i pro větší děti. Jede se převážně po štěrkovkách s jemnými kamínky nebo po asfaltu, takže gravel je na tuhle cestu ideální volba.

Den I.
50 km, 430 m up

V pondělí 20. července jsme vyrazili na cestu. Naházeli jsme kola a věci do auta a přibližně v 10 hodin dopoledne vyjeli směr Salcburk. Po 6 hodinách jsme zaparkovali na velkém parkovišti P+R Süd na okraji města a začali chystat kola. Najednou bylo skoro šest večer. Od prvního dne jsme neměli velká očekávání. V plánu bylo ujet okolo 50 km do městečka Bischofshofen, najít dobrý flek na spaní a dát si véču než zapadne sluníčko. Večeře byla v topu, místo na spaní až tak moc ne. Spali jsme v parku přímo mezi dvěma železničními koridory a celou noc nám jezdil vlak na střídačku nad hlavou a pod nohami. No nic, brali jsme to celkem s humorem, já jsem nasadila špunty do uší a usnula jak malé štěně. Šimon na tom byl malinko hůř…

Den II. 
120 km, 1500 m up

Probudili jsme se do krásného dne, nebylo horko ani zima… prostě ideální podmínky na to, co nás ten den čekalo. Pobalili jsme věci, dali skvělou snídani v místní pekárně a vyrazili do hor. Jelikož jsme toho první den moc neujeli, potřebovali jsme nahnat kilometry. Zároveň nás ale čekala trasa s největším převýšením, ale řekli jsme si, že dojedeme kam dojedeme.

První stoupání vedlo přes lázeňské město a centrum zimních sportů Bad Gastein až k Tauernskému železničnímu tunelu, který spojuje Böckstein a Mallnitz, je dlouhý asi 8,7 km a je jedním z mála železničních tunelů vedoucích pod hlavním alpským hřebenem. Díky tomu ušetří velký kus cesty nejen cyklistům a turistům, ale i řidičům. Vlak je totiž vybavený vagony pro kola i auta. Lístky se dají koupit online nebo přímo na nádraží u brány pro vjezd aut.

Když jsme vystoupili, čekal nás dlouhý sjezd do Obervellachu, ze kterého jsme pokračovali dál směrem na Spittal an der Drau. Jelikož dál na trase hlásili silný déšť, řekli jsme si, že to tady dneska zabalíme. Kolem města nebylo žádné dobré místo na spaní, tak Šimona napadlo dojet k jezeru Millstatter See. Já už jsem měla fakt brutální hlad, tak jsme si sedli do první restaurace, kterou jsme tam potkali a najednou začalo pršet. Krásně jsme to stihli. Najedli jsme se, a když déšť ustal, začali jsme hledat místo na spaní. To nám teda ten večer moc nevyšlo. U jezera hrozně foukalo a v parku byl zákaz kempování. Nakonec jsme vyjeli na kopec kousek za město a rozložili spaní na louce.

Den III.
135km, 920 m up

Po lehce upršené noci jsme se ráno radši rychle zdekovali z hezkého, ale jistě soukromého místečka zpět k jezeru, kde jsme koupili snídani a sušili věci na sluníčku. Lehce jsme si pohrávali s myšlenkou, že bychom dnes mohli dát 150 km, ale právě kvůli sušení vybavení jsme vyjeli později, než jsme chtěli. Šimon mě navíc chlácholil, že už skoro nic nenastoupáme a půjde to rychle. Měli jsme velké cíle (teda spíš já), opak byl však pravdou. Hned v prvním kopci jsem Šimona proklínala a došlo mi, že těch kopců ještě pár bude. Krásnou stezkou podél řeky Drávy jsme dojeli až do Villachu, kde jsme dali povinnou zastávku a pokračovali až na hranice s Itálií a Slovinskem, kde nás čekaly opravdu dechberoucí výhledy na Julské Alpy.

Po krátkém fotoshootingu jsme najeli na nejrovnější a nejdelší cyklostezku, po které jsem snad kdy jela. Projeli jsme horské město Tarvisio a pak začal za mě nejhezčí úsek z celé Alpe Adria, a to bývalá horská železnice Pontebanna z 19. století, která je přestavěná na cyklostezku. Projížděli jsme dlouhými tunely skrz hory, všude kolem nás byly krásné výhledy a hluboko pod námi vedly řeky a dálnice.

Přímo na cyklostezce jsme se pak zastavili v místní restauraci, kde jsme zažili opravdu kulturní zážitek v podobě pravé italské zábavy při západu slunce. Šimon pak o kousek dál našel parádní místo na spaní – konečně! 

Den IV. – cíl
113km, 419 m up

Ráno jsme dali rychlou koupačku v řece, briošku v pekárně a vyrazili směr moře. Na několik kilometrů jsme si ještě užili krásy Pontebanny a pomalu opouštěli hory. Tato část trasy byla pro mě asi nejmíň zábavná, ale díky kouzelným italským městečkům, kterými jsme projížděli, jsem si to i tak užila.

Cesta začala být opravdu nekonečná, já hladová a tak musela přijít zastávka v krásném městě Udine. Tam jsme dali oběd a pokračovali dál, jelikož nás celkem tlačil čas. Z Udine už nám zbývalo asi 60 km do Grada, tak jsme kopli do kočáru, po cestě dali ještě malou zastávku na Colu a nanuk, a dojeli až do cíle – do města Grado, známého jako „první Benátky“.

Radost z moře okamžitě vystřídala obava, kde tady sakra budeme spát?! Nevím jak Šimon, ale já jsem si představovala odlehlou písečnou plážičku bez lidí, kde dáme při západu slunce víno a ideálně tak zakončíme naši cestu. No, tak tohle tady fakt nečekejte. Času bylo málo, tak jsme se povinně okoupali v moři a po dlouhém hledání a dohadování o místo na spaní už to vypadalo, že skončíme v místním kempu. Ale ne, nebojte, nakonec jsme našli místo za městem. Nebyla to pláž, ale byl tam klid. Já už jsem zase klasicky umírala hlady, takže jsme sedli na kola a vydali se do restaurace na večeři, spojenou s plánováním zpáteční cesty vlakem další den. Noc pak byla ještě hooodně krušná, protože kolem půlnoci přišla bouřka a museli jsme se schovávat pod plachtou. Navíc se na první pohled klidné místo v noci proměnilo v ráj komárů, takže usnout nebylo nic jednoduchého, obzvlášť pro Šimona bez špuntů.

Den V.

Jelikož jsme se shodli, že celý další den v Gradu zůstávat nejspíš nechceme, ale vlak nám jel až odpoledne, koupili jsem si ráno snídani a šli na chvilku chillovat na pláž. Kolem oběda jsme sedli na kolo a jeli zpět asi 20 km do městečka Cervignano del Friuli, odkud začínala naše cesta vlakem zpátky k autu. Možností, jak se dostat do Salcburku je více. Flixbus, Alpe Adria Bike Shuttle, přímý vlak z Udine…nebo když to necháte jako my na poslední chvíli tak vlak s třemi přestupy. 
 

Na závěr…

Alpe Adriu bych určitě doporučila těm, kdo si chtějí třeba bikepacking zkusit poprvé, stejně jako já, nebo nejsou žádní extrémní cyklisti a zároveň si rádi užijí easy dálkovou trasu s partou. Cestou jsme potkávali i rodinky s dětmi, takže náročná opravdu není. Má krásné pasáže s výhledy na hory ale i méně záživné úseky. Nepotkáte žádný terén, většinou jedete po cyklostezkách, bočních cestách nebo šotolině.